Konference HLASOHLED 2026: SOCIÁLNÍ UMĚNÍ, KTERÉ MĚNÍ SVĚT

Letošní konference vás vtáhne do pozoruhodných projektů, ve kterých je umění hybatelem skutečné společenské změny. Je to vzrušující a stále dost neprobádané téma. Přivítáme skvělé hosty z Čech i zahraničí.

Hlavní program: Středa 11. listopadu

Mezi těmi, kdo představí svoje projekty, jsou:

Letošní hosté:

Josep Maria Aragay Borràs (Španelsko): Basketbeat.

Co vznikne, když se spojí basketbal a hudba? BASKETBEAT. Fenomén basketbeatu nám přijede z Barcelony na konferenci sociálního umění představit zakladatel, Josep Maria Aragay Borràs. Basketbalový míč tu neslouží ke hře, ale jako bicí nástroj. Skupina lidí spolu dribluje, odráží a předává míče a z toho vzniká společný rytmus. A ten funguje, jen když se všichni slyší, věří si a cítí odpovědnost jeden za druhého.

Basket Beat vznikl v Barceloně v roce 2009 a dnes působí v desítkách měst po celé Evropě. Josep pracuje hlavně s mladými lidmi, kteří mají méně příležitostí – ve školách, ve věznicích, v nízkoprahových zařízeních i ve veřejném prostoru. Josep Maria za tu dobu spolupracoval s více než 30 000 lidmi a 300 organizacemi. Vede také Festival komunitního umění Katalánska.

V Praze můžete zažít vedle talku taky workshop Basketbeatu v předvečer konference! Nenechme si jej ujít, ať si tuhle skvělou metodu můžeme přenést i do Čech.

Kolektiv Prádelna, letošní laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého

„Jsme Kolektiv Prádelna. Některé z nás jsou umělkyně, některé říkají, že rozhodně nejsou. Oslovujeme se Pradleny. A je mezi námi i naše sedmá Pradlena, fenka Aranka. A pak spousta dalších lidí, kteří jsou s námi dlouho, vracejí se, nebo se jen na chvíli objeví. Některé z nás zažily život bez domova, jina ne. Děláme spolu filmy, píšeme, vydaly jsme knížku, děláme výstavy a hlavně provozujeme Pojízdnou Prádelnu. Nevíme, jestli umění mění svět. Nám ale pomáhá dělat věci, které bychom jinak dělat nemohly. Díky němu můžeme provozovat Pradlenku pro naše Jahody, platit za práci, dostat se do galerií a někdy taky zjistit, kam nás sice pozvou, ale co nebo kdo už tam s námi přijít nesmí. Některé dveře jsou pro nás pořád zavřené. Nechceme nikoho zachraňovat ani napravovat pomocí umění. Spíš nás zajímá, co se stane, když spolu dělají umění lidi, kteří mají úplně jiné životy, jiné možnosti a často ani stejnou představu o tom, co umění je. A jestli při tom něco měníme? Asi nejvice sebe.“

Kolektiv Prádelna vznikl v roce 2019 během rezidence pt.Magdalenina Prádelna v INI Prostoru v Praze. Dnes jej tvoří Balu, Helena, Linda, Monika, Daša, Magdalena a fenka Aranka. Prádelna představila svou práci mimo jiné na bienále Ve věci umění v GHMP, Kyiv Biennale ve Vídni, v Kunsthalle Gent, Smetanově Litomyšli a na festivalu 4+4 dny V Praze. Film Jak vyjádřit touhu nemožného získal první cenu na festivalu Marienbad a v roce 2025 kolektiv vydal autorskou publikaci Píčou ke zdi. V roce 2026 se Kolektiv Prádelna stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého

Apolena Vanišová a projekt Parsifalstvo

„Už tři roky se potkávám s partou kluků z pasťáku, co si říkají Parsifalové. Chodíme spolu do divadel, na výstavy, povídáme si o životě a pracujeme na dokumentární divadelní instalaci. Před necelým rokem jsem poznala dvojici žen, co jim říkám Parsifalky. Prošly pasťákem v Počátkách a teď, po letech, nahlas vyprávějí svoje silné příběhy. Před pár týdny jsme se konečně všichni společně potkali u jednoho stolu v Synagoze na Palmovce. Zakončili jsme tak třetí část postupně se rozvíjejícího sociálně-divadelního projektu, který se věnuje lidem se zkušeností s životem v zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Setkání dvou generací u jednoho stolu přineslo témata útěků z domova, nefunkčních rodinných vazeb a snů, které narazily na systém.“ Projekt vznikl a vyvíjí se v produkci platformy Rekultur a ve spolupráci s Krajinou přílivu a Festivalem příští vlna/next wave.

Apolena Vanišová je divadelní režisérka, zakladatelka a kurátorka umělecké laboratoře artodo, aktivní členka komunitního projektu Mamatata a matka tří dětí. Pod vedením profesora Karla Makonje studovala režii na KALD DAMU, kde se soustředila především na divadelní tvorbu v nedivadelních prostorech.

Projekt Real Lav – Káznice

Kdo rozhoduje o tom, jak jsou Romové a Romky zobrazováni v médiích? V brněnské Káznici vznikl REAL LAV productions: participativní vzdělávací program, multimediální studio a prostor pro vlastní tvorbu romských digitálních tvůrců. Účastníci přicházejí se svými tématy a cíli; tým jim nabízí techniku, praktické vzdělávání a podporu při tvorbě videí, podcastů i obsahu pro sociální sítě. Lucie Grulichová, Jiří Štěpánek a Michal Kubík představí, jak program funguje v praxi, co vzniklo během prvního běhu a co se učí tým, když účastníkům ponechá rozhodování o jejich vlastní tvorbě.

Lucie Grulichová je sociální pedagožka, komunitní pracovnice v brněnské Káznici a zakladatelka a duchovní matka programu REAL LAV productions. Ve své práci propojuje komunitní práci, participativní vzdělávání a podporu romských tvůrců, kteří chtějí vstupovat do veřejného prostoru vlastním hlasem. Jiří Štěpánek je mediální expert programu REAL LAV productions, kde odpovídá za vzdělávání v oblasti techniky a audiovizuální tvorby. S účastníky pracuje na natáčení, střihu a postprodukci jejich vlastních projektů. Pomáhá jim převádět tvůrčí záměry do konkrétních výstupů a rozvíjet dovednosti pro samostatnou práci s obrazem a zvukem. Michal Kubík je mediální expert programu REAL LAV productions, kde odpovídá za vzdělávání v oblasti obsahu a forem tvorby na sociálních sítích. S účastníky individuálně plánuje jejich tvůrčí rozvoj a věnuje se jejich sebepojetí a sebeprezentaci. Pomáhá jim pojmenovat vlastní témata a cíle a hledat způsoby, jak je autenticky vyjádřit v digitálním prostoru.

Minka Dočkalová a projekt Sexy silver – intimita seniorů v domovech se sociální péčí

Jaký prostor dáváme ve společnosti intimitě, touze a slasti ve vyšším věku? Projekt Sexy Silver vychází z deseti rozhovorů se seniory a seniorkami a prostřednictvím umělecké tvorby přenáší jejich zkušenosti do veřejného prostoru. Příspěvek představí cestu od osobních výpovědí k výstavě a otevře otázky, které ji provázejí: Jak citlivě pracovat s intimními příběhy druhých? Jak je převést do umělecké podoby a zachovat jejich mnohoznačnost? A jak může umění přispět k rozhovoru o tématu, které často zůstává přehlížené?

Miloslava Dočkalová je psycholožka, výtvarnice a pedagožka. Vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě a arts management na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde pokračuje v doktorském studiu. Ve své práci propojuje psychologii, uměleckou tvorbu a participativní přístupy. V projektu Sexy Silver se věnuje intimitě ve vyšším věku, v projektu Mapa slasti rozvíjí možnosti výtvarného vyjádření a sdílení tělesné zkušenosti. S Minkou Dočkalovou můžete zažít také workshop v předvečer konference!

Ivana Dostálová a Free Expression PhotoTherapy: fotografie jako nástroj exprese, expozice a proměny sebeobrazu

Příspěvek představuje autorskou metodu VOFRE – Free Expression PhotoTherapy Method, kterou Ivana Dostálová rozvíjí již deset let. Metoda propojuje fotografii s tělesně orientovanou terapeutickou prací, imaginací, pohybem a volnou expresí. Fotografování zde není pouze prostředkem zachycení obrazu, ale stává se součástí terapeutického procesu, který umožňuje bezpečně vyjadřovat emoce, tělesné prožitky i zkušenosti obtížně sdělitelné slovy. Součástí metody je práce s tělesnou pamětí a traumatickou zkušeností. Vzniklé fotografie slouží jako terapeutický nástroj podporující externalizaci, reflexi a postupnou proměnu vztahu k vlastnímu tělu a sebeobrazu. Příspěvek ukáže, jak může fotografie přispět k podpoře sebepřijetí, zpracování náročných zkušeností a rozšířit současné pojetí terapeutické fotografie – od interpretace obrazu k fotografování jako aktivní terapeutické intervenci.

RNDr. Ivana Dostálová, Ph.D., PGCert je neurobioložka, klinická vědkyně, terapeutka a fotografka specializující se na terapeutickou fotografii, integrativní přístupy a podporu duševního zdraví prostřednictvím fotografie. Doktorské studium neurobiologie a fyziologie absolvovala na Univerzitě Karlově. Je držitelkou světově první postgraduální akademické kvalifikace PGCert in Therapeutic Photography (Robert Gordon University, Skotsko, UK), absolvovala vzdělávání v Mindful Photography (UK) a výcvik v pozitivní mozkové neuroplasticitě pod vedením Ricka Hansona, Ph.D. (University of California, Berkeley). Více než deset let působila jako klinická vědkyně v univerzitních nemocnicích a Laboratoři klinické a experimentální neuroendokrinologie, kde se věnovala výzkumu poruch příjmu potravy. Nyní se vzdělává v integrativní psychoterapii pro zdravotnictví na 1. LF UK. Propojuje neurovědy, psychologii a fotografii, přednáší na odborných konferencích a vzdělává odborníky v terapeutické fotografii a fototerapeutických technikách.

Galerie Benedikta Rejta a Národní ústav duševního zdraví: Národní platforma prevence kulturou

MgA Kateřina Melenová, ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech, představí navrženou strukturu pro realizaci NÁRODNÍ PLATFORMY PREVENCE KULTUROU. Zodpoví podrobně na základní otázky spojené s organizací, programem (včetně 6 pilířů), ediční činností, sdílením zkušeností, distribucí informací a financováním. Klíčem platformy je ústřední odborná role Národního ústavu duševního zdraví, která je zásadním garantem celého programu.

MgA. Kateřina Melenová přes třicet let pracuje v oblasti umění a arts managemetu. Dlouhodobě působila v Českých Budějovicích, následně pracovala v týmu EHMK Plzeň 2015, kde realizovala regionální program, zejména festival 9 týdnů baroka. GBR vede od roku 2020. V galerii připravila v tvůrčím tandemu s kurátorkou PhDr. Lucií B. Šiklovou koncept výstavní trilogie KRÁSA (2023) – HRA (2024) – DUŠE (2025), otevírající téma úzdravné role umění. Odbornou spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví na těchto výstavách zúročuje jako spoluautorka koncepce Národní platformy prevence kulturou.

Jan Látal a projekt CzeXperiment

Co se stane, když postavíte deset rostlin konopí na pražské náměstí a vyzvete kolemjdoucí, aby je zalili? Když necháte seniory volit mezi kampaní založenou na pravdě a kampaní plnou lží? Když posadíte Vladimíra Remka proti plochozemcům, zavřete lidi na tři dny jen se zásobami, které mají doma, nebo uspořádáte první mužský kruh ve vězení? Dokumentarista Jan Látal nabídne pohled do zákulisí projektu czeXperiment – mediální laboratoře, která pomocí sociálních experimentů, vizuálního hlasování a silných lidských příběhů zkoumá hodnoty, emoce a postoje Čechů.

Jak otevírat témata, která společnost rozdělují, aniž bychom přilévali olej do ohně? Přednáška se zaměří na to, proč klasická média ztrácejí vliv, jak sociální sítě posilují polarizaci a jak mohou zážitek, kreativita a dobře položená otázka pomoci lidem porozumět sobě navzájem.

Jan Látal je dokumentarista, režisér a autor mediálního projektu czeXperiment, který pomocí sociálních experimentů, vizuálních hlasování a rozhovorů otevírá důležitá společenská témata. Ve své tvorbě zkoumá hodnoty, emoce a postoje Čechů a hledá způsoby, jak mluvit o citlivých tématech srozumitelně, lidsky a bez zbytečné polarizace. Jeho videa sledují statisíce až miliony lidí a pravidelně vyvolávají veřejnou diskusi.

Queer umělecký prostor Svetova1

Komunitně orientovaný neziskový prostor provozovaný umělci*umělkyněmi v Praze 8 – Libni – SVĚTOVA 1, vznikl v roce 2018 z iniciativy Zai Xu s podporou rodiny. Zaměřuje se na začínající umělce*umělkyně, queer témata a sociální otázky prostřednictvím vzdělávacích aktivit, veřejného programu, uměleckých rezidencí a výstav. Jeho činnost se zabývá uměleckým experimentováním a výzkumem, kritickým diskurzem a tím, jak umělecká tvorba vytváří příležitosti k odporu a odolnosti. V duchu solidarity se prostor přizpůsobuje potřebám komunity a spolupracujících, slouží jako útočiště a zároveň zachovává udržitelnost a neustále vyjednává o své autonomii v rámci tradičních struktur. Na základě zkušeností z osmi let fungování se přednáška ptá, jak může vypadat útočiště ve formě umění: fyzické, sociální i tvůrčí. A co obnáší takové místo udržovat?

Zai Xu (*1998) je interdisciplinární umělec*, producent*, kurátor* a zakladatel* uměleckého prostoru SVĚTOVA 1. V roce 2018 založili SVĚTOVA 1 jako umělecky vedený prostor zaměřený na emerging, queer a sociálně-politická témata. Od té doby se Zai Xu soustředí na podporu mladého umění, experimentování s výstavními formáty a hledání udržitelného modelu nezávislé instituce. Na všech aktivitách SVĚTOVA 1 se podílí dramaturgicky nebo kurátorsky a spoluprodukovali zde přes 30 výstav a sto veřejných programů. Iniciovali vzdělávací cyklus As We Grow, setkávání pražských neziskových prostor „swimming pool“ a spoluiniciovali teplý*festival. Ve vlastní tvorbě se věnují zranitelnosti, identitě a queer tématům.

Ondřej Horák (Fuczik): To je moje místo

Projekt To je moje místo vznikl v roce 2024 jako podpora městských komunit a sociálně odloučených skupin ve spolupráci s uměleckou obcí. Jeho smyslem je podpořit aktivity, které vznikají na bázi spolupráce mezi městskými částmi, kulturními (uměleckými) organizacemi (či jednotlivci) a nejrůznějšími sociálními skupinami napříč společností. Za projektem stojí Kreativní Praha, která nabízí metodickou a finanční podporu, konzultace konkrétních témat a také vyhodnocení dopadů a následných kroků, které je možné použít k budoucím úvahám o kultuře a komunitách. Projekt realizují Ondřej Horák a Tomáš Drahorád.

Ondřej Horák (Fuczik) je kurátor, autor výstavních, vzdělávacích a sociálně angažovaných projektů. Lektor a autor doprovodných programů v Národní galerii v Praze (2005-09), vedoucí Lektorského centra GASK (2009-11). Realizátor doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011-15), vedoucí doprovodných programů tranzitdisplay (2014-16) a Galerie Rudolfinum (2016-17), iniciátor projektu Artpark (2016). Autor prezentačních a sociálně angažovaných projektů Obrazy pro nevidomé (2010-11), Obrazy u seniorů (2011), Věznice: místo pro umění (2011-12), Praha – hranice (projekt s cizinci, 2018-19), Nezůstaneš sám (projekt pro hospic, 2019), Poliklinika umění (místně specifické realizace na poliklinice P7, 2024) nebo To je moje místo (s domovem seniorů a MČ P3, 2024-2026).

Roman Černík a Divadlo La ulica

V Plzni vzniklo divadlo, jehož herci a herečky mají zkušenost se životem bez přístřeší. Projekt Divadlo La ulica spustil plzeňský spolek K Srdci, který dlouhodobě pracuje s lidmi v nelehkých životních situacích. Inscenace není interpretací podle hotového textu – vzniká přímo ve zkušebně, ze společné práce všech zúčastněných. Na setkáních se zkoušely komunikační techniky, pantomima i práce s dialogem, a z nich postupně vyrostl příběh dívky, která odchází z domova a hledá své místo ve světě. Divadlo se tu stává prostorem, kde je člověk slyšen a viděn, kde může sdílet vlastní zkušenost a znovu nacházet důvěru v sebe i v druhé. Pro účastníky má tato práce také terapeutický rozměr a může být jedním z kroků zpět do běžného života.

Mgr. et MgA. Roman Černík je pedagog, divadelník a autor odborných textů z oblasti dramatické výchovy, alternativních metod učení, osobnostního a sociálního rozvoje, rétoriky, srovnávací pedagogiky a multikulturní výchovy. Působí na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, dlouhá léta vyučoval na Katedře výchovné dramatiky DAMU. Vede dětské a studentské divadelní soubory a s Tomášem Žižkou vytváří site-specific projekty. Je jedním z iniciátorů plzeňské kulturní scény Moving Station a ředitelem ústavu Johan, centra pro současné umění a vzdělávání, které ji provozuje. Na jaře 2024 obdržel Cenu Ministerstva kultury za obor dětských uměleckých aktivit za pedagogický, tvůrčí a organizační přínos v oblasti dramatické výchovy a dětského a mladého divadla.