GOLDIN Ephraim (Kanada/ČR)

Ephraim GOLDIN (Kanada/ČR)

 

 

„Ano, v těle bubnu vydlabaného z kmene stromu sídlí duše, duše je i v samotné kůži bubnu. To vše a navíc duše člověka hrajícího na buben působí na jakýkoli nehybný předmět silou, jíž nelze odolat." Babatunde Olatunji

Lektor o sobě:

Prvně jsem volání bubnu pocítil, když mi bylo asi pět let. Vytvářel jsem si rytmy pusou, cvakáním zubů o sebe, jen abych pocítil ten rytmus znějící mi v hlavě. Pamatuji se, jak jsem prvně slyšel vystoupení afrických bubnů, bylo mi asi jedenáct a byl jsem ohromen silou a grácií hudebníků. I mně se zachtělo být u toho a vytvářet takovou báječnou hudbu. Bubeníci s námi zpívali. Pamatuji se na to dodnes, s tou písní jsem se pak v životě setkal ještě několikrát během dílen a představení. Vlastně až do svých třiadvaceti let jsem neměl příležitost na buben si zahrát. Byl jsem v té době zpěvákem ve velmi hlučné rockové kapele. Ve zkušebně jsme měli starý buben congo. Pocítil jsem nutkavou touhu, popadl jsem ho a párkrát na něj udeřil. Účinek na mé tělo a duši byl okamžitý. Nepřetržité bubnování ze mě vytrysklo jako voda po otočení kohoutkem. Nepřemýšlel jsem, neptal jsem se sám sebe, co to dělám, ani mě nenapadlo, že dělám něco, co neumím. Tehdy a tam jsem si uvědomil, že tohle je to, co chci dělat.

Když jsem se v roce 1995 rozhodl jet do Prahy, měl jsem v plánu zůstat rok, a pak se vrátit do Kanady a dokončit magisterské studium kulturní antropologie. Ale jak se blížilo datum návratu, zjistil jsem, že nejsem schopen odtrhnout se od hudební scény, jíž jsem se stal součástí. Hrál jsem na buben skoro čtyřikrát týdně na jam session po celém městě. V té době to bylo chaotické. Málokdo vlastně o bubnování něco věděl. Bubnovali jsme především intuitivně, poddávajíce se jakémukoli rytmu, který z nás vzešel. Bubnování mi pronikalo stále hlouběji do duše, až jsem pocítil, že potřebuju víc než jen bušit do kůže, a začal jsem hledat hlubší smysl toho všeho. Měl jsem štěstí, že jsem se setkal s bratry Pavlackými, Tomášem a Janem, kteři byli v té době pravděpodobně jedinými Čechy, již něco věděli o djembe. Předali mi to, co věděli, a vlastně mi pomohli soustředit se plně na bubnování. Konečně! Opravdový rytmus! Opravdové názvy a instrumentace. Už jsem jen nebubnoval. Hrál jsem na bubny. Vytvářel jsem hudbu. A právě díky Tomášovi a Janovi jsem se seznámil se svým prvním mistrem učitelem. Moussa Camara mi jako první zprostředkoval Afriku. Strávil jsem tři měsíce s ním a jeho skupinou FATALA v Gambii. Bylo to náročné. Několik hodin denně učení. Ale v tom roce 2001 jsem se vrátil do Prahy, hlavu plnou rytmů a touhy podělit se o ně. Vyučoval jsem dva až třikrát týdně, pořádal jsem bubenické dílny. Se ženou jsme založili skupinu TIDI TADE, která dodnes existuje, třebaže my jsme ji už opustili. Viděl jsem, jak komunita djembe roste a mění se, a zakořeňuje v životě města jako strom. Spousty bubeníků a tanečníků cestují každoročně do Gambie, Guineje, na Mali a do Burkiny Faso, aby se něco dozvěděli o mandingské kultuře a zamilovali si ji. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být u začátků a hrát na Kampě, na Letné, na Karlově mostě, na Petříně, Střeleckém ostrově a v bezpočtu barů a hospůdek, kde jsme se scházívali po zavíračce a bubnovali až do rána.

CZ / EN